Hrádek má svůj vlastní čas. Rozhovor s kastelánem Martinem Rejmanem o deseti letech péče o zámek
Prvního července 2026 uplynulo deset let od chvíle, kdy se Mgr. Martin Rejman stal kastelánem státního zámku Hrádek u Nechanic. Za tu dobu byla dokončena červená barevnost zámeckých fasád, byly zpřístupněny sklepy, návštěvníkům se představil obnovený okruh Hostinské pokoje, vznikla Kavárna Anny z Harrachu, výrazně se posunula péče o zámecký park a započala částečná obnova hospodářské budovy. Hrádek se zároveň znovu silněji přihlásil ke své harrachovské historii, získal nové odborné poznatky, vlastní monografii a vstoupil do další důležité etapy obnovy. O tom, co se za deset let podařilo, co zůstává nedokončené, proč zámek není jen krásná kulisa a proč za otevřenou branou stojí mnohem víc lidí než jeden kastelán, jsme mluvili s Martinem Rejmanem.
Vybavím si ho docela konkrétně. Byl to pátek. Přijel jsem tehdy na Hrádek už jako vybraný kastelán, přivezl nějaké materiály z Územní památkové správy na Sychrově, prošel si prohlídkové okruhy a šel se podívat do parku. Byl to takový první kontakt s domem, za který jsem měl od té chvíle nést odpovědnost.
Pamatuji si i velmi milý detail: paní pokladní Maruška mě tehdy pozvala na kávu. To možná zní nenápadně, ale pro člověka, který přichází do nového prostředí a neví úplně přesně, jak bude přijat, to znamená hodně. Od prvního dne se tak pro mě Hrádek nespojil jen s interiéry, parkem a provozem, ale také s lidmi, kteří tu pracují.
A od té doby se v interiérech i v parku pohybuji prakticky denně.
Z lidského hlediska ano. Když si člověk uvědomí, co všechno se za deset let stihne změnit v práci, doma i v hlavě, není to málo. Ale z pohledu zámku je to jen jedna kapitola. Hrádek tu stojí od poloviny 19. století a po rodu Harrachů přišly další generace správců, zaměstnanců, průvodců, řemeslníků, památkářů a návštěvníků.
Na zámku má člověk někdy opravdu pocit, že se čas zastavil. V interiérech zůstaly věci, které přežily své majitele, změny režimů, války i celé generace návštěvníků. Zároveň ale platí, že lidé, kteří se o památku starají, toho času nikdy nemají dost. Pořád je co opravovat, připravovat, dohledávat, uklízet, vysvětlovat, plánovat nebo zachraňovat.
To je asi jedna z největších zkušeností, kterou mi Hrádek dal. Památka není nikdy hotová. Když se podaří jedna věc, velmi rychle se ukáže další. A člověk se musí naučit trpělivosti, protože u zámku se pracuje v delším čase, než je jedna sezona, jeden rozpočet nebo jedno výročí.
Myslím, že ano, ale nechci, aby to znělo triumfálně. Hrádek měl vždycky velkou kvalitu. Spíš bylo potřeba ji lépe vysvětlovat a nabídnout veřejnosti v širších souvislostech.
Je to zámek kousek od Hradce Králové, ale neleží v krajině, kam by proudily davy turistů samy od sebe jako do jižních Čech, na Moravu nebo do Českého ráje. O to důležitější je dát lidem důvod, proč přijet právě sem.
Dnes je Hrádek viditelnější. Pomohly tomu nové trasy, kulturní akce, květinové výstavy, kavárna, park, média, filmy i sociální sítě. Důležité ale je, aby zámek nebyl vnímán jen jako hezká kulisa. Je to bývalé letní lovecké a reprezentační sídlo hraběcího rodu Harrachů, dům s mimořádným vybavením, silným příběhem a velmi promyšlenou architekturou.
Hradozámecké slavnosti v srpnu 2025
Sedí, ale hlavně při pohledu zvenčí. Hrádek měl svůj předobraz v Anglii a návrhy na jeho vnější podobu připravil anglický architekt Edward Buckton Lamb. Když ale člověk vstoupí dovnitř, zjistí, že je to celé složitější a zajímavější. Interiéry dotvářel rakouský architekt Karl Fischer, pro kterého se Hrádek stal životním dílem.
Někdy říkám, že Hrádek je anglický gentleman s duší rakouského estéta. Zvenčí působí jako romantické sídlo z anglického venkova, uvnitř se ale otevírá mnohem pestřejší evropská skládanka. Nábytek, obrazy, lustry, textilie nebo dřevěné obložení sem byly dovezeny z různých koutů Evropy.
Proto mi trochu vadí, když někdo řekne, že Hrádek je vlastně novostavba. Ano, mezi českými památkami je mladší. Ale kdo projde interiéry, nemůže ho brát jako historizující kulisu bez obsahu. Je to reprezentační galerie starobylého hraběcího rodu, ve které se zároveň dalo pohodlně bydlet.
Aby to nebyl jen sled krásných pokojů. Samozřejmě máme nádherné interiéry, ale samotná krása nestačí. Návštěvník by měl pochopit, kdo zámek postavil, proč vypadal právě takhle, kdo v něm žil a jak jednotlivé prostory spolu souvisely.
Proto se snažíme, aby jednotlivé okruhy měly jasnější příběh. První okruh představuje především zakladatele zámku Františka Arnošta hraběte z Harrachu a jeho ženu Annu. Druhý okruh se více věnuje hraběti Janu Nepomukovi Harrachovi, jeho ženám Marii Markétě a Marii Terezii a dalším členům rodiny. Obnovený okruh Hostinské pokoje zase umožňuje mluvit o významných návštěvách, dalších generacích majitelů i posledním období života rodu na Hrádku.
Čtvrtý okruh Zámeckými sklepy na věž je trochu jiný. Návštěvník sestoupí do nejhlubších částí domu a vystoupá až na jeho nejvyšší bod. Vidí vytápění, kanalizaci, technické zázemí, historickou elektrorozvodnu i výhled z věže. Mám rád, když si lidé uvědomí, že zámek nebyl jen reprezentativním sídlem. Byl to také technicky promyšlený dům, který musel každý den fungovat.
Výhled z Hodinové věže v červnu 2026
Protože sklepy dobře ukazují, že zámek není jen to, co se leskne. Slavnostní sály jsou krásné, ale dům stojí i na tom, co běžný návštěvník dřív neviděl: na kotelně, kuchyni, skladování, kanalizaci, zásobování nebo chodbách, kterými se pohyboval personál.
Sklepy nejsou hotové v tom smyslu, že by šlo o dokončenou, naleštěnou expozici. Ale právě proto mají sílu. Je v nich autenticita. Člověk vidí dům zespodu, bez slavnostního nátěru. A najednou pochopí, že romantický zámek není jen krásná fasáda a bohatě zdobené komnaty, ale i provoz, technika a práce.
Těch věcí je víc, ale velkou radost mám z Hostinských pokojů. Jejich obnova a nové zpřístupnění v letech 2023 a 2024 umožnily otevřít další část zámku a představit kapitoly, které dříve tolik nezaznívaly: významné návštěvy, pozdější generace majitelů i poslední období Harrachů na Hrádku.
Velmi důležité jsou pro nás také kopie akvarelů malíře Rudolfa von Alta, které dnes návštěvníci vidí na trase. Nejsou to jen hezké obrázky na stěně. Jsou to mimořádně cenné prameny, protože zachycují podobu interiérů krátce po dokončení zámku.
A pak jsou drobnější věci, které ale výrazně mění atmosféru: zprovozněná mechanická orlice ve Zlatém sále, busta hraběte Jana Nepomuka Harracha ve Schodišťové hale, obnovená nebesa v Ložnici hraběnky, nové čalounění sedacího nábytku, opravené podlahy, lepší osvětlení, doplněné závěsy, obnovené tapety nebo ochrana interiérů před světlem. K těm nejnovějším patří polohovatelné křeslo prvního majitele zámku Františka Arnošta z Harrachu, které se nám právě vrátilo po restaurování. Získalo zpět svou původní barevnost a v Salonu hraběte mu to velmi sluší. To mě upřímně těší.
Polohovací křeslo v Salonu hraběte před restaurováním (srpen 2025) a po restaurování (červen 2026)
Kdybychom měli neomezené peníze a neomezený čas, odpověď by byla jednodušší. Ale nemáme ani jedno. Takže se rozhoduje podle několika hledisek najednou.
Samozřejmě podle stavu. Pokud je předmět velmi poškozený a hrozí další zhoršování, je to důležité. Zároveň jsou pro nás prioritou věci původní, kmenové, které přímo souvisejí s Hrádkem a rodem Harrachů. Ty dávají zámku identitu.
Důležitý je ale i příběh předmětu. Když se něco vrátí na trasu, nemá to být jen „další hezká věc v místnosti“. Mělo by to návštěvníkovi něco říct. Letos jsme například do Sakristie instalovali pohřební štít zakladatele zámku Františka Arnošta z Harrachu. Dlouho ležel v depozitáři, nebyl v dobrém stavu a teprve časem se podařilo najít prostředky na jeho obnovu. Dnes je umístěn vedle kaple, jejímuž novogotickému oltáři dominuje socha svaté Anny. V jednom průhledu se tak znovu symbolicky potkává František Arnošt se svou ženou Annou. A zároveň se tím Hrádek nenápadně propojuje i s dalšími harrachovskými místy, například s rakouským Rohrau, kde se rodová paměť připomíná podobným způsobem.
Zároveň existují i výjimky. Některé předměty nejsou původem hrádecké, ale mají kvalitu, zajímavý příběh nebo dobře doplňují instalaci. Důležité je, aby celek dával smysl.
Pohřební štít Františka Arnošta hraběte z Harrachu v Sakristii v květnu 2026
Rok Harrachů byl pro Hrádek velmi důležitý, ale dnes už bych ho nechtěl popisovat jen jako jednu mimořádnou sezonu. Podstatné je, co zůstalo po ní: obnovené Hostinské pokoje, nové poznatky, přednášky, posílené kontakty s potomky rodu, Hradozámecká noc, která byla na Hrádku celorepublikovým vrcholem projektu, a také materiály, které nám dodnes pomáhají při obnově interiérů.
Velmi cenné byly kontakty s rodinou Harrachů a s místy, která jsou s rodem spojena, například zámky Rohrau a Prugg. Díky nim jsme získali obrazové materiály a další souvislosti. Člověk si u toho uvědomí, že Hrádek není izolovaný objekt u Nechanic. Je součástí širší rodové a evropské paměti.
Rok Harrachů také pomohl vyprávět zámek více přes konkrétní lidi. Vedle slohů, mobiliáře a architektury se tak do popředí dostaly osoby, které tu žily, přijížděly sem, pracovaly, odpočívaly, stárly, odcházely. To je pro návštěvníka mnohem silnější.
Kniha pro mě byla způsob, jak dostat na papír to, co se za roky práce na Hrádku postupně skládalo dohromady. Když se člověk dlouho zabývá jedním domem a jedním rodem, začne vidět souvislosti, které by byla škoda nechat jen v poznámkách, archivních složkách nebo ve výkladu.
Napsat dvě stě stran o Hrádku při běžném provozu zámku nebylo úplně jednoduché. Bylo za tím bádání, ověřování, práce s prameny, hledání obrazových materiálů, konzultace a také snaha napsat text tak, aby nebyl jen odborný, ale i čtivý. Hrádek si podle mě zasloužil publikaci, která ho představí jako celek: jako pěkný výletní cíl, promyšlené šlechtické sídlo, výsledek ambice rodu Harrachů i dům s mimořádně zajímavým vybavením.
Pro kastelána je taková kniha zvláštní úkol. Není to jen odborný text a není to jen propagační materiál. Měla by obstát fakticky, ale zároveň být srozumitelná lidem, kteří si ji koupí po prohlídce. Přál bych si, aby nebyla pouhým suvenýrem, ale také něčím, od čeho se bude dát dál odrazit.
Prohlídka Hostinských pokojů při Hradozámecké noci v srpnu 2023
Protože návštěva nezačíná až ve chvíli, kdy člověk vstoupí za zvuků fanfár do Rytířského sálu. Začíná už tím, kde zaparkuje, kudy jde, jestli najde pokladnu, toalety, kavárnu, místo, kde počká na prohlídku. Když tohle nefunguje, odrazí se to na dojmu z celého místa.
Za deset let se proměnila prodejna suvenýrů, zlepšily se toalety, vznikla Kavárna Anny z Harrachu, kultivoval se příchod od parkoviště a odstranil se reklamní smog a postupně se zlepšovalo také zázemí pro zaměstnance, průvodce, údržbu, zahradníky a ostrahu. Nejsou to věci, kvůli kterým se stříhá páska, ale pro provoz zámku jsou zásadní.
Kavárna je krásný příklad. Návštěvník už nemusí přijet jen na prohlídku a hned odjet. Může si sednout, dát si kávu, vnímat nádvoří, park, atmosféru. I to pomáhá tomu, aby Hrádek nebyl jen položkou v seznamu výletů, ale místem, kde člověk chvíli pobude.
Ano. Památka nemá být veřejná pouze na papíře. Samozřejmě jsme historický objekt, takže ne všechno jde vyřešit jednoduše. Přesto se dá hledat cesta.
Základní okruh je bezbariérový, vznikly materiály pro neslyšící, pořádáme prohlídky pro nevidomé, nabízíme cizojazyčné prohlídky a snažíme se vycházet vstříc různým skupinám. Přístupnost není jen rampa. Je to i způsob výkladu, komunikace a ochota hledat řešení.
Venkovní posezení u Kavárny Anny z Harrachu v červnu 2022
Park je obrovské téma. Když jsem přišel, některé části byly hodně zarostlé a návštěvnický pohyb nebyl vždy úplně jasný. Zároveň tu fungovalo golfové hřiště, které mělo vlastní provozní logiku. Postupně jsme začali park čistit, obnovovat ploty, doplňovat informační systém a znovu přemýšlet o cestách.
Po konci golfu se golem zámku znovu objevily louky. Sečou se na seno a ve vyšší trávě se znovu objevují historické harrachovské cesty. Pro park je to důležitý krok směrem k jeho historické krajinářské podobě. Návštěvník tak může lépe vnímat jeho původní kompozici, cestní síť i vztah k zámku.
Zároveň je potřeba říct, že park není běžná louka za domem. Je součástí národní kulturní památky. Má být otevřený, ale otevřenost musí jít ruku v ruce s respektem k místu. Volně pobíhající psi, rychlá jízda na kole, motorky, čtyřkolky nebo golfové vozíky do zámeckého parku nepatří. To nejsou zákazy pro radost, ale snaha udržet park jako prostor pro procházku, odpočinek a vnímání krajiny.
S respektem ke všem, kterých se to dotklo. Golf měl v areálu dlouhou historii a chápu, že pro část lidí byl jeho konec nepříjemný. Zároveň je ale zámecký park součástí národní kulturní památky a jeho dlouhodobý smysl je jiný.
Nejde o to se proti někomu vymezovat. Jde o to vrátit parku jeho historickou, krajinářskou a návštěvnickou funkci, aby byl čitelný, udržovaný a přístupný jako zámecký park. Je to práce na dlouho a nastavování pravidel v tak otevřeném prostoru není jednoduché. Věřím ale, že z hlediska dlouhodobé péče o památku je to správný směr.
Louka před zámkem v červnu 2025
Velkou. Zámek potřebuje běžné prohlídky, ale kulturní akce mu dávají další rytmus. Velikonoce, Vánoce, koncerty, divadlo, květinová výstava, speciální prohlídky, setkání automobilových veteránů nebo Kros na Hrádku — to všechno přivádí různé návštěvníky a ukazuje místo pokaždé trochu jinak.
Vánoce na Hrádku patří k nejoblíbenějším akcím. Vánočně vyzdobené interiéry, večerní prohlídky a koncerty mají atmosféru, kvůli které se lidé vracejí. Romantický Hrádek zase ukazuje, že klasická hudba do Zlatého sálu přirozeně patří. A Rozkvetlý Hrádek přinesl do sezony krásný jarní moment.
Speciální prohlídky mám rád, protože ukazují návštěvníkům zámek v jiné hloubce. Někdo přijde poprvé na základní okruh, jiný se vrací opakovaně a chce vědět víc. Pro takové návštěvníky vznikaly večerní a noční prohlídky, prohlídky pro fajnšmekry, dřívější Hrádkem křížem krážem nebo nově Zamykání zámku, které propojuje tři hlavní trasy do jednoho delšího zážitku.
Zároveň ne každá akce může trvat navždy. Některé formáty se osvědčí, jiné časem přerostou možnosti areálu nebo týmu. I to patří ke správě památky. Člověk se musí naučit nejen nové věci vymýšlet, ale také poznat, kdy určitá akce splnila svůj účel, měla svůj čas a je dobré dát prostor zase něčemu jinému.
Přál bych si, aby Hrádek nebyl místem, které si člověk jednou odškrtne. Chci, aby měl důvod se vracet — kvůli jiné trase, jiné akci, parku v jiném ročním období nebo prostě kvůli atmosféře.
Vánočně vyzdobená Knihovna v prosinci 2018
Za otevřenou branou jsou tabulky, smlouvy a kontroly
Veřejnost většinou vidí hotový výsledek. Kolik práce zůstává skryté?
Hodně. Návštěvník vidí prohlídku, koncert, opravenou místnost, nově instalovaný předmět nebo upravený park. Většina práce, která k tomu vede, ale zůstává v pozadí: příprava rozpočtů, smluv, objednávek a veřejných zakázek, inventury, školení, kontroly, porady i každodenní komunikace s desítkami lidí.
Když to funguje, je to vlastně nejlepší výsledek. Návštěvník neřeší, kdo ráno odemkl, kdo zkontroloval toalety, připravil pokladnu, objednal suvenýry, posekal trávu, večer zamkl nebo zaplatil fakturu. A tak to má být. Jen je dobré občas připomenout, že samo se to neudělalo.
Úplně ne. Já vlastně bydlím v práci a pracuji doma. Má to výhody: nikdy jsem nepřišel pozdě kvůli koloně nebo sněhu na silnici. Ale znamená to také, že je člověk v práci neustále.
Když se řekne deset let, zní to jasně. Ale kdybych k tomu připočítal přesčasy, bylo by to ještě asi o rok víc. Když se večer objeví problém, neptá se, jestli mám pracovní dobu. Může jít o poplach, poruchu, přívalový déšť nebo třeba netopýra na chodbě. Stavba, havárie ani počasí nečekají na vhodný čas. Člověk se časem učí nastavovat si hranice, ale úplně oddělit práci a domov tady nejde.
Ano. Na Hrádku se může stát ledacos: ucpe se kanalizace, spadne strom, pokazí se technika, někdo poškodí plot nebo zastávku, přijede záchranka nebo hasiči. Jedna z nejsilnějších vzpomínek je ze začátku mého působení. Při bouřce začalo zatékat do pokojů v prvním patře a já jsem o půlnoci lezl na měděnou střechu čistit ucpaný odtok. Dnes už bych to asi neudělal. Člověk se postupně naučí, že odpovědnost neznamená riskovat za každou cenu.
Nebe nad Hrádkem v srpnu 2017
To je jedna z nejdůležitějších věcí, které bych chtěl říct. Kastelán je vidět, ale zámek drží pohromadě tým. Údržbáři, zahradníci, účetní, pokladní, ostraha, lidé v kavárně i na parkovišti. A také řada externistů, kteří do zámeckého areálu pravidelně vstupují: řemeslníci, restaurátoři, projektanti, odborní pracovníci, památkový dohled, investiční technici nebo kolegové z Národního památkového ústavu. Velmi důležitá je pro mě i možnost obrátit se pro radu na ostatní kastelány a kastelánky. Bez všech těchto lidí by zámek nemohl fungovat tak, jak funguje.
Zvlášť bych chtěl zmínit průvodce. Dobrý průvodce je pro návštěvníka často tím, kdo mu zámek skutečně otevře. Může stát v krásné místnosti, ale pokud výklad nefunguje, zážitek je poloviční. Proto se snažíme průvodce pečlivě vybírat a připravovat.
Dobrý výklad má odvyprávět příběh. Měl by mít začátek, konec, hlavu a patu. Nemá to být jen řada údajů o nábytku, obrazech a letopočtech. Odbornost je důležitá, ale nesmí návštěvníka zahltit.
Dobrý průvodce se také musí přizpůsobit skupině. Jinak mluví k dětem, jinak ke starším návštěvníkům, jinak k odbornějšímu publiku. Výklad může být svěží, ale nemá být kabaretem. Může být emotivní, ale nemá být bulvárem. A pokud průvodce něco neví, je naprosto v pořádku říct: „Nevím.“ Pravdivost je důležitější než sebejistá nepřesnost.
Myslím, že doba, kdy návštěvníci chtěli slyšet jen naučenou dikci a univerzální historky o kouzelných zrcadlech, strašidlech nebo obrazech, které se za člověkem otáčejí po místnosti, už je pryč. Dnes má výklad nabídnout souvislosti, příběh a živý vztah k místu.
Speciální hrané prohlídky Kouzelnické Hrátky v srpnu 2019
Je toho hodně a podobný výčet nemůže být nikdy úplný. Čeká nás obnova zásobní zahrady včetně historického zahradnického domku a skleníků, budovy vodárny, oplocení parku, jižní terasy nebo zámeckého bazénu. Stejně důležité budou i méně viditelné věci: vytvoření nových depozitářů, dokončení sklepů, postupná obnova infrastruktury, elektroinstalace a bezpečnostních systémů, dokončení stavebněhistorického průzkumu celé budovy i personální posílení týmu.
Neberu to jako seznam neúspěchů, spíš jako realitu velkého areálu. Některé věci čekají na finance, jiné na projekty, dotační příležitosti nebo vhodný čas. Památka se nedá opravit najednou. Důležité je, aby se na úkolech pracovalo systematicky a aby se neztrácela kontinuita.
Zásobní zahrada v říjnu 2023
V první řadě hospodářská budova. Současná obnova je zásadní, ale částečná. Týká se především jízdárny, divadla a souvisejících prostor. Do budoucna bude potřeba hledat prostředky i na další části hospodářského dvora.
Velkým přáním je vybudovat kvalitní depozitáře. Dnes slouží k uložení historického vybavení řada místností přímo v zámku. Kdyby vznikly důstojné, zabezpečené a klimaticky vhodné depozitáře, mobiliář by měl lepší podmínky a některé historicky cenné místnosti by se mohly v budoucnu otevřít návštěvníkům. Depozitář není odkladiště, ale podmínka dobré péče o sbírky.
Druhým velkým tématem jsou zámecké střechy. Do zámku zatéká a jejich oprava je nezbytná. Dobrou zprávou je příslib významných prostředků na první část obnovy. Zároveň to ale bude znamenat omezení provozu. Sezona 2026 může být na několik let poslední klasickou sezonou v plném rozsahu. Pokud se práce rozběhnou, bude nutné vyklidit první patro a některé okruhy nebudou po dobu rekonstrukce běžně přístupné. Budeme se snažit zachovat základní provoz a zároveň využít čas k přípravě dalších úprav.
Údržba střech v říjnu 2021
Když se nad tím zamyslím, vysokou školu jsem studoval pět let a další dva roky jsem si doplňoval pedagogické minimum. To bylo sedm let vzdělávání. A teď se deset let zabývám jedním domem a jedním rodem.
Hrádek mě naučil bádat v archivech, hledat souvislosti, mluvit s odborníky, rozumět trochu víc řemeslům, vést lidi a řešit problémy. Někdy lépe, někdy hůře. Naučil mě také větší trpělivosti. U památek se věci nedějí tak rychle, jak by si člověk přál.
Myslím, že jsem dnes klidnější. Nevím, jestli je to věkem, zkušeností, nebo tím rozlehlým sídlem uprostřed lesů. Už nejsem tak netrpělivý jako na začátku, ale snažím se, aby mi zůstalo nadšení. Když provázím, pořád se snažím představovat Hrádek s pocitem, který jsem měl, když jsem ho viděl poprvé.
Za těch deset let jsem měl možnost vychovat několik dobrých průvodců a vybrat několik skvělých zaměstnanců. S některými lidmi jsem se ale také musel rozloučit. Hrádek je malý tým. Pracujeme spolu a v jistém smyslu spolu i žijeme. Přináší to radosti i těžké chvíle. Někdy to na člověka dolehne.
Zároveň jsem si uvědomil, že bez osobního zázemí by to nešlo. Člověk si práci na zámku nosí domů, zvlášť když v tom zámku skutečně bydlí. Proto jsem vděčný své rodině a své drahé polovičce, že to se mnou vydržela.
Kousek východních Čech v Anglii v červenci 2022
Hlavně vědomí, že nic z toho není samozřejmé. To, že se zámek opravuje, že se v něm provádí, že je tu kavárna, park přístupný veřejnosti, toalety, suvenýry, kulturní akce, publikace, informační systém nebo dostupné parkování — za tím vším je velké úsilí mnoha lidí.
Cítím velkou vděčnost, že mohu pracovat na místě s tak silnou historií. A také respekt k zámku samotnému, k rodu Harrachů, který ho vytvořil, i ke všem lidem, kteří se o něj starali přede mnou. Bez pokory se podle mě taková práce dělat nedá.
Pokud lidé Hrádek znají a mají ho rádi, budu rád, když ho doporučí dál. A pokud ho ještě neznají, ať přijedou. Jak rád říkám: přijďte pobejt na Hrádek. Je to srdeční záležitost.
